Non si levava ancor - E dicea l'una sospirando (Claudio Monteverdi)

From ChoralWiki
Jump to: navigation, search

Music files

L E G E N D Disclaimer How to download
ICON SOURCE
Icon_pdf.gif Pdf
Icon_snd.gif Midi
MusicXML.png MusicXML
Logo_capella-software_kurz_2011_16x16.png Capella
File details.gif File details
Question.gif Help

Both parts

  • CPDL #21977:         
Editor: Gerd Eichler (submitted 2010-07-17).   Score information: A4, 11 pages, 144 kB   Copyright: CPDL
Edition notes: Mensural notation, original key and note values, musica ficta clearly marked. MusicXML source file is in compressed .mxl format.
Last revised: 2013-07-25.

Non si levava

  • CPDL #31471:     
Editor: Peter Rottländer (submitted 2014-03-09).   Score information: A4, 6 pages, 175 kB   Copyright: CPDL
Edition notes: Alto with octaviated treble clef

E dicea l'una sospirando

  • CPDL #31472:     
Editor: Peter Rottländer (submitted 2014-03-09).   Score information: A4, 5 pages, 126 kB   Copyright: CPDL
Edition notes: Alto with octaviated treble clef

General Information

Title: Non si levava ancor - E dicea l'una sospirando
Composer: Claudio Monteverdi
Lyricist: Torquato Tasso

Number of voices: 5vv   Voicing: SSATB
Genre: SecularMadrigal

Language: Italian
Instruments: A cappella

Published: 1590 in Venezia.

Description: Il secondo libro de madrigali a cinque voci, no. 1 and 2

External websites:

Original text and translations

Italian.png Italian text

Non si levava ancor l'alba novella
né spiegavan le piume
gli augelli al novo lume,
ma fiammeggiava l'amorosa stella,
quando i duo vaghi, e leggiadretti amanti,
ch'una felice notte aggiunse insieme,
come Acanto si volge in vari giri,
divise il novo raggio; e i dolci pianti
nell'accoglienze estreme,
mescolavan con baci e con sospiri
mille ardenti pensier, mille desiri.
Mille voglie non paghe,
in quelle luci vaghe,
scopria quest'alma innamorata, e quella.

E dicea l’una sospirand’allora:
anima, a dio, con languide parole.
E l’altra: vita, a dio, le rispondea,
a dio, rimanti. E non partiansi ancora
inanzi al novo sole,
e inanzi a l’alba che nel ciel sorgea,
e questa e quella impallidir vedea
le bellissime rose
ne le labr’amorose,
e gl’occhi scintillar come facella
e come d’alma che si part’e svella,
fu la partenza loro:
a dio che part’e moro,
dolce languir, dolce partita e fella.

English.png English translation

Dawn had not yet risen,
nor had birds stretched their wings
to the new sun,
but the loving star was still alight
when the two fair and graceful lovers,
whom a merry night had joined together
in as many twists and turns as an Acanthus,
were separated by the new light; sweet cries
in the final embraces
mixed with kisses and sighs,
a thousand burning thoughts, a thousand yearnings.
A thousand unfulfilled desires
did find each loving soul
in the other's beautiful eyes.

And one said, sighing with languid words:
«Good-bye, my soul».
And the other answered: «My life, good-bye.»
«Good-bye, no, stay!» And they would not leave
before the new sun.
And before dawn, which rose in the sky,
each saw
the most beatiful roses
pale on loving lips,
and eyes shimmer like small flames.
And their parting was that of souls
which are cut up and uprooted:
«Good-bye, for I leave, and die.»
Sweet languor, and melancholic departure.

Translation by Campelli

French.png French translation

La nouvelle aube ne se levait encore,
ni les oiseaux étendaient leurs plumes
aux nouveaux rayons du soleil,
mais l'étoile amoureuse flamboyait toujours
lorsque les deux amants, beaux et gracieux,
qu'une nuit heureuse joignit
dans des entreintes dignes d'une feuille d'Acanthe
sépara la lumière du nouveau jour;
les douces plaintes, dans les caresses extrêmes,
se mêlaient avec baisers et soupirs,
avec milles pensées ardentes, mille désirs.
Mille envies non rassasiées
découvrit chaque âme amoureuse
dans les beaux yeux de l'autre.

Et l'une disait soupirant alors:
«Mon âme, adieu», avec paroles languides.
Et l'autre, «Ma vie, adieu!», lui répondait,
«adieu, non, reste!» Et ils ne se séparaient
pas, même devant le soleil naissant.
Et devant l'aube qui montait dans le ciel,
l'une et l'autre voyaient pâlir
les plus belles roses
sur les lèvres amoureuses,
et les yeux scintiller comme étincelles.
Et leur départ fut celui d'âmes
rompues et arrachées:
« Adieu, je pars et meurs. »
Douce langueur, doux et mélancolique départ.

Translation by Campelli

Czech.png Czech translation

Nezrodil se ještě nový úsvit
a ptáci nečechrali
svá pírka v ranním světle.
Ještě svítila hvězda milenců,
když dva mladé a bezstarostné láskou,
spojence šťastné noci,
stočené do sebe jako akantový list
rozdělil první paprsek světla.
Sladké slzy v poslední objetí
mísily se s polibky a vzdechy.
Tisíce palčivých myšlenek,
tisícero pokušení a touhy, které se už nesplní.
To vše vypsala dvě milující srdce
do protnuvších se pohledů.

Pak jedno srdce ke druhému vzdychlo:
“Sbohem, duše má” s horou mučivých slov
A to druhé, “sbohem, můj živote”, odpovědělo.
“Sbohem, …..zůstaň ještě!” A nemohli se rozloučit
ještě když nové slunce vzplálo,
a když už úsvit celá nebesa naplnil,
spatřili oba blednoucí barvu,
která vykouzlila nejkrásnější růže
na vášní rozpálených rtech toho druhého,
a jejich oči jak zažehnuté svíce.
Jako když duši odtrhneš od těla,
takové bylo jejich loučení: Sbohem navždy, neboť můj odchod se smrti podobá.
Ach jak sladké trápení, sladké a trýznivé loučení!

German.png German translation

Noch war der Morgen nicht angebrochen,
noch hatten die Vögel ihr Gefieder nicht
im neuen Licht ausgebreitet,
und noch immer leuchtete der Liebesstern,
als die zwei holden und anmutigen Liebenden,
die eine glückliche Nacht vereint hatte,
kreisend ineinander verschlungen wie das Akanthusblatt,
der erste Lichtstrahl trennte; und die süßen Tränen
in den letzten Umarmungen
mischten sich mit Küssen und mit Seufzern.
Tausend glühende Gedanken, tausend Sehnsüchte,
tausend unerfüllte Wünsche
entdeckten in des anderen schönen Augen
die liebenden Seelen.

Und dann sagte die eine seufzend:
»Meine Seele, lebe wohl!« mit matter Stimme.
Und es antwortete die andere: »Mein Leben, lebe wohl,
Geh mit Gott.« Und bei Sonnenaufgang,
hatten sie sich noch nicht getrennt.
Und im Licht der Morgendämmerung, die sich am Himmel erhob,
sahen beide
die wunderschönen Rosen
in den geliebten Lippen verblassen,
und die Augen leuchten wie Fackeln.
Und wie man von der Seele scheidet und sich fortreißt
so war ihr Abschied:
»Lebe wohl, ich gehe fort und sterbe.«
Süßes Sehnen, süßer und grausamer Abschied!