5 zpěvů pro smíšený sbor, op. 71 (Vítězslav Novák)

From ChoralWiki
Jump to: navigation, search

Music files

L E G E N D Disclaimer How to download
ICON SOURCE
Icon_pdf.gif Pdf
Icon_snd.gif Midi
File details.gif File details
Question.gif Help
  • CPDL #31718:     
Editor: Jan Pallas (submitted 2014-04-18).   Score information: A4, 62 pages, 1.51 MB   Copyright: CPDL
Edition notes: score 30 pp., parts 4x8 pp.

General Information

Title: 5 zpěvů pro smíšený sbor, op. 71
Composer: Vítězslav Novák
Lyricist:

Number of voices: 4vv   Voicing: SATB
Genre: SecularUnknown

Language: Czech
Instruments: a cappella

First published: 1946

Description:

External websites:

Original text and translations

Czech.png Czech text

ZVONY
(Karel Pippich-Havelka, 1875-1900)

O zvony staré, velebné a zpěvné,
svým hlaholem mi zvučte, zvučte zas.
To srdce vaše obrněné, pevné,
mě tepem svým povznáší v božství jas,
já zadumán zřím ku nebeské výši
a duše má blíž Bohu dech svůj ztiší,
jen zvučte, zvony, zvučte zas a zas!
Když zníte vesele, zřím v lepší dobu,
však někdy zas váš zádumčivý hlas
mně upomínky tká na cestu k hrobu,
tam nebudete již mi měřit čas,
kde smrt mi v zemi lůžko odestlala,
však srdcem kovovým na cestě stmělé
těm živým, zvučte dále zas!

INTERMEZZO
(Bohumil Kratochvíl, 1883-1902)

 Co krása jest? Krása? V své duši zavřít úsměv, s nímž probouzí se smavé jarní jitro na bezu rozkvetlém v krůpějích rosy, ve zpěvu ptáka, slunci, jež se dívá skrz větve jabloně do rozhoupané sítě, zřít nad hlavou, jak oblaka jdou tichá.
 Co snění jest? Snění? Kdes bloudit v stínech ticha, jež stéká z bříz jak ve rty ranní úsměv a věsí si v kmen sosnám hebké sítě, jež pavouci si zpředli v šedé jitro. Usednout v mech, kde mír se v duši dívá z trav záchvěvů, mít v očích vláhu rosy.
 Co touha jest? Touha? V sny vchází, stříbro rosy jí v řasách chvěje se. Jde něma, ticha a roztouženě v neznámo se dívá. V závoji šera hasne její úsměv, jejž ve rty kouzlilo jí snivé jitro. Přec splétá dál své erotické sítě.
 Co smutek jest, smutek? Do oblak šedé sítě podzimní slunce táhne, kraj plný rosy, po lukách mlhy jdou, z nichž vstane jitro. Zažloutlým listím táhne píseň tichá, v níž vítr lká o růžových ran úsměv. A v temnou vodu olšin řad se dívá.
 Co píseň jest, píseň? Hvězd výš se v duši dívá a v nitru zvoní ze strun jemné sítě a kane vůně růží, révy úsměv, skřivana trylky, v nichž zní kapky rosy. Jest píseň číše zvuk, je duma tichá, jež mluví v srdci jako v květech jitro.
 Co láska jest, láska? Je bouř, již budí jitro rozkošnou hrůzou, hvězda, jež se dívá do tmavé noci, zamžená a tichá, tajemný ševel vonných vlasů sítě, violy tón, je kalich plný rosy, je dlouhý sen, je tichý pláč i úsměv. Krása těch zbylých dnů, v kterých se jitro dívá, bych v sítě písní spjal a v touhy s třpytem rosy bych, tichá duše má, ti dal za úsměv lásky.

NA LESNÍ CESTĚ
(Ladislav Tesař, 1859-1886)

V les hluboký se tato cesta tratí.
Kře vůkol, samy kře, les, všude les a les.
Jen pták, jejž touha k výši někdy schvátí,
když nad stromy se vznes'
váš k nebi poutá zrak, jejž slunce zlatí.
Zde věčný sídlí stín, s ním noc sem vchází,
zde duše necítí, co světem zmírá dnes,
zde tajemství těm hlubinám jest hrází.
A sní-li tento les,
v snech jeho noc a klid jej doprovází.
Jen někdy v šer ten kmitne srna bílá,
leč hlavu skrývá keř a nohu tají vřes.
Ó ideále, jako srna bílá,
jež plaše prchá v les při kroků šumotu, jež neutají vřes,
ty vnikáš v prales snů, ba mizíš, vzdušná víla,
jak holubice bílá, dřív než tě sama duše pochopila.

PRAHA
(František Branislav, 1900-1968)

U kamenného mostu zní nejkrásněji tvoje lyra.
Hlas řeky, Praho, a tvůj diadem.
Vítr v listí otevírá
tvou krásu do vějíře pod sadem.

Již vidím sedm mostů.

Vlaštovky věže oblétají,
má mlčelivá růže na svahu.
Po tichu verš si opakuji:
Či jsou ty ruce zdvihlé v přísahu.

Již vidím osm mostů.

Jdou mračna přes zelené stráně,
větrné stromy bleskem prožhaví
a město zpřísní odhodlaně,
prudčeji hučí splavy Vltavy.

Pták přelét devět mostů.

Černými křídly srdce střeže
teď v náhlém dešti oko přimhouří.
Mé krásné město, proč tvé věže
bývají nejvyššími za bouří?

MODLITBA ZA VLAST
(Josef Merhaut, 1863-1907)

Ať den se usmívá, neb tmavá noc se sklání,
na její zrytou skráň
Ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání,
ó, chraň ji, chraň!
Však dost už zkusila ta země ran a bouří
i pohrom divokých, kdy uschl květ i klas.
Dnes, kdy se od krbů tak spokojeně kouří,
ty rány hluboké, ó nechtěj drásat zas!
Buď chvíli básníkem a nad tou krásou velkou
stát budeš zdivený a z hvězd jí ódy tkát!
Buď chvíli člověkem a nad tou trpitelkou
se krví zalejí ti oči uplakané a budeš ji mít rád.
Je svatá, poctivá a nemá v čele viny,
je matka nešťastná a tím dost velká juž,
neb často kojila již svými ňadry syny,
již bídní, nevděční teď na ni brousí nůž.
Ta mračna roztrhej jež kroupy nesou do ní
a supy lačnící svým bleskem k zemi sraž!
Ať skála rozkvete, ať močál travou voní,
a růži stolistou ať nesou šípky plané,
ó, dobrý Otče náš, ó, Pane náš.
Dej hloubku jezerům, ať každou bídu shltí,
dej výšku horám, ať jsme v strastech Tobě blíž!
Dej šířku potokům pro mlýny a tlum pltí,
v kraj vřavu veselou a v lesy dumnou tiš.
Dej hloubku myšlenkám, dej výšku české touze,
dej šířku nadšení, dej k práci klidnou tiš.
Ať trvá veliká tak dlouze,
pokud zář blažící z tvých moudrých očí
kane na světa širou říš, ó Pane!